celková délka trasy: 242km
stoupání: 8 513m
klesání: 8 192m

Při plánování trasy přímo v terénu, jsme se rozhodli, že některé úseky vynecháme a místo procházení větších měst, raději půjdeme mnohem krásnějšími místy lesem. Také jsme prodloužili cestu o jeden den a místo plánovaných 160km jsme ušli 240km. V apartmánech Mirror, jsem od kamarádky dostal recept na výbornou domácí griotku, když se ubytujete, možná dostanete ochutnat a domácí bábovka už se prý stává standardem 🙂

1. den (sobota 28.7.)

Brtníky žst. – Kaple nejsv. trojice – Kostelní stezka – rozc. – Hančův vrch – rozc. – Zlodějská cesta I. a II. – Tomášov – Tanečnice – Mikulášovice – dolní nádr. – Dolina (19.5km) mapa, gpx

Do Brtníků jsme dojeli ve čtvrt na jednu. Vyrazili jsme po červené směrem na Tomášov, ale ještě jsme se na nádraží nacpali hromadou výborných ostružin. Měli jsme v plánu ujít 10km, přeci jen to byl první den a vyšli jsme až po čase oběda. Hned na konci pastviny se nám podařilo špatně zahnout a červená se nám ztratila 🙂 naštěstí se měla křižovat s modrou, kterou jsme nemohli minout a po chvilce jsme se zase našli. Dali jsme si oběd, každý celou půlku krajíce chleba, 25g slaniny a vejce. S sebou jsme měli po loňské zkušenosti 6 lahví (1,5 litru) s vodou, což se chvílemi ukázalo jako dobrý nápad, protože bylo opravdu vedro a někdy nám už zbývalo jen trochu z poslední lahve, ale zase se to slušně proneslo 🙂

Došli jsme ke Kapli nejsvatější trojice, kde jsme si krátce odpočinuli, pak jsme téměř v kuse dorazili na Tomášov a nad ním k rozhledně Tanečnice, jen na Hančově vrchu jsme asi 20 minut čekali než přestane pršet, i když to byl jen drobný deštík. Na Tanečnici jsme vyšli docela svižně a v restauraci která za chviličku zavírala jsme si dali malé pivo na posilněnou.

Cestou dále jsme minuli Mikulášovice – dolní nádraží, ze kterého jsme dopoledne jeli do Brtníků. Došli jsme k Vilémovskému léčivému prameni, kde jsme si chvilku odpočinuli, dolili vodu a trochu si omyli už pěkně špinavé nohy. Pramínek tekl z důvodů velkého sucha hodně slabý. Cestou dále jsme minuli železniční most, přes který vlak jede do Mikulášovic. Pomalu jsme začali přemýšlet nad místem ke spaní, ale ještě jsme kus cesty ušli, než jsme něco našli. Nakonec jsme skončili před turistickou chatou Čtverec, kde se tu noc konala nejspíš myslivecké párty za účasti německých rockových kapel, takže jsme si užili rachotu něco přes půlnoc. V noci nás ještě přišli navštívit divočáci, kteří se lekli mého tleskání a utíkali od nás a už se v noci nevrátili.

jo a pro jistotu jsme urazili dvojnásobnou původně plánovanou délku trasy, takže skoro 20km 🙂

2. den (neděle 29.7.)

Dolina – Čtverec – tur. chata – Horní Poustevna – žst. – Lobendava – bus – Severní – bus – Nejsevernější bod ČR – Severní CZ/D – Liščí vrch – Solanská cesta – pod Špičákem (21km) mapa, gpx

Vstávali jsme celkem brzo, nasnídali se a vyrazili na další cestu. Prošli jsme kolem místa, kde se včera konal koncert a úklid po něm byl v plném proudu. Místo nebylo vzdálené ani kilometr, takže to vysvětlovalo, proč jsme tak dobře slyšeli 🙂

Hned za Čtvercem jsme ztratili modrou a seběhli po louce dolů do vesnice, modrou jsme za chvilku zase našli, ale vůbec netuším, kde udělal KČT chybu ve značení 😀 za nádražím v Horní Poustevně jsme zase našli hromadu ostružin tak jsme neodolali. Přešli jsme přes louku do obce Markéta, kde jsme potkali povoz s poníky a pod prvním stromem jsme si odpočinuli, napili a vyndali první klíšťata. Šli jsme dále do Lobendavy, kde jsme doufali, že si doplníme vodu, ale obchůdek zavřel právě ve chvíli, kdy jsme dorazili a otvíral až za dvě hodiny, což bylo za dost dlouho na to abychom čekali. Dali jsme si v restauraci U Hraničáře pivo a kafe (měli jen klasického turka) dali si oběd (obsah viz. první den) a vyrazili dál na Nejsevernější bod ČR.

Cestou na Nejsevernější bod ČR, jsme šli podél hranic s Německem, byla to moc hezká a příjemná cesta lesem. Cestou jsme potkali jen jednu dvojici. Na Nejsevernějším bodu, jsme si odpočinuli. Pak jsme cestou dál zjistili, že asi po 100 metrech je malý potůček u kterého by byl odpočinek ještě lepší, ale to už jsme šli dál, podél potůčku. Cestou jsme pravidelně u každého VELKÉHO hraničního kamene (které jsou od sebe vzdálené 2 až 5km) odpočívali. Před cílem dnešní etapy jsme se najedli a šli hledat místo na spaní, které jsme našli kousek od pastviny. Byla to poslední noc, kdy jsem spal v hamace, protože ráno se protrhla a byla na ležení nepoužitelná. Cestou jsme jí pak občas použili jako neúčinnou přikrývku a tréninkovou zátěž batohu 🙂 jo a dalo se s ní utřít po koupání, takže použití pro ní bylo.

3. den (pondělí 30.7.)

pod Špičákem – Rožany – Hraničář – rybník – Šluknov – nám. – Karlovo údolí – Čítkův Mlýn – Kunratice – arboretum – Číhaná – Zelený kříž – Brtníky – žst. – Pod Vlčí horou – rozc. sever – Studánka Veronika – Zahrady – Sněžná – Krásný Buk – Krásná Lípa (25km) mapa, gpx

Dnes byly v plánu hned dvě větší města, Šluknov a Krásná Lípa. V Rožanech udělal KČT zase nějakou chybu ve značení a my ztratili modrou 🙂 když jsme na to přišli nechtělo se nám už šplhat zpět do kopce, tak jsme se vydali do Šluknova po silnici. Před Šluknovem jsme se napojili opět na červenou a na poli pozorovali dva čápi.

Ve Šluknově jsme zkusili v info centru sehnat mapu na další úsek, ale tu neměli a na náměstí v cukrárně jsme si dali horkou čokoládu a kafe, dokoupili jsme si vody a ořechy a ve stánku ještě půl svazku mrkve. Trochu jsem slečnu zaskočil když jsem vytáhl nůž a odřezal stonky z mrkví a pak jsme se vydali dál. Dorazili jsme do Karlova údolí, kde bývali lázně, ale dnes už se jedná spíš o ruinu. A proto, že jsme dnes měli „dobrý“ den, tak jsme se opět vydali jinam, než ukazovala červená, zjistili jsme to celkem rychle a vydali se správně k Čítkově mlýnu, kde jsme nezastavovali i když to bylo pěkné místo a šli do Kunratice – arboletum, kde jsme se chtěli trošku umýt v rybníce, který byl ale vypuštěný a jednalo se spíš o jámu s blátem. Dali jsme si tedy aspoň oběd.

Dále jsme minuli chatu na Číhané, a došli dnes správnou cestou zpět do Brtníků, samozřejmě jsme neodolali ostružinám na nádraží, kterých jsme si nasbírali plný hrnek (a taky hromadu do pusy). Seběhli jsme od nádraží do obce Brtníky a po křížové cestě se dostali ke Kapli Nejsvětější Trojice. Došli jsme pod Vlčí horu a oklikou se vydali k Verunčině studánce, která byla úplně suchá. Přes Zahrady po Köglerově naučné stezce jsme se dostali do krásného místa Sněžná a dále pak do Krásného Buku a Krásné Lípy, kde nás vyzvedla kamarádka, která je majitelkou apartmánů Mirror u které jsme si umyli nohy, což byla dost náročná činnost a vysprchovali se. Musím říct, že to byla veliká úleva. Pak jsme zajeli autem do Doubice do Staré hospody na večeři a pořádně se od soboty najedli. Cestou zpět jsme jeli přes Vlčí horu a kolem areálu Nobilis Tilia.

Po návratu jsme si udělali oheň a vyspali se na zahradě, kde byla tentokrát pořádná zima a byli jsme rádi, že jsme na přikrytí dostali před spaním deky.

4. den (úterý 31.7.)

Krásná Lípa – Nad Krásnou Lípou – Pod Kočičákem – Rybniště – žst. – Chřibská – rozc. u žst. – Jedlová – U Ranče – Tolštejn – Lesné – Na Milíři – Pod Ptačincem (21km) mapa, gpx

Ráno jsme dostali královskou snídani a vydatně najedení jsme se vydali podívat ještě autem s kamarádkou do zahrad Nobilis Tilia a prohlídli si i areál. Po návratu jsme se rozloučili a vyrazili dál. Po chvilce jsme došli na červenou a došli až na Rybniště. To jsme jen rychle prošli, a v lese jsme si sedli na odpočinek a zase na skromný oběd. Když jsme obědvali, prošla kolem nás dvojice otec s dcerou, kteří evidentně taky cestovali pěšky. Když jsme vyšli, potkali jsme je asi o půl kilometru dál jak taky obědvají. Došli jsme pod Jedlovou a cestou jsme se ještě zase potkali. Výstup na Jedlovou byl dost náročný a byl to slušný stoupák. Nahoře jsme si dali polívku a borůvkový koláč s pivem a vyběhli na rozhlednu Jedlová, kde byl krásný výhled a viděli jsme místa kterými jsme předchozí dny prošli. K rozhledně přijela i skupinka lidí na koních, jeden kůň dokonce vyžadoval pivo, ale jen nealkoholický Birell, takže by nejspíš nenafoukal 🙂 Když už jsme odcházeli, všiml jsem si, že mají borůvkové knedlíky, což jsem před tím přehlídnul, a které bychom si určitě rádi dali.

Cestou z Jedlové jsme potkali osamoceného flekatého psíka, který si evidentně svou samotu užíval. Na Jedlové půjčovali koloběžky na cestu z kopce, čemuž jsme odolali. Cestou dolů jsme potkali plačící paní, že se jí ztratil malý psík, jestli jsme ho neviděli, ale kromě flekáče, jsme nepotkali žádného osamoceného psa. Vzali jsme si na paní telefon, kdybysme náhodou psíka potkali, ale bohužel ne.

Dále jsme došli na Tolštejn, chvilku jsme si na zřícenině, která z naší cesty vypadala osamocená, ale ve skutečnosti tu byla restaurace, příjezdová cesta a parkoviště, odpočinuli. Chvilku jsme váhali, jestli jít na vyhlídku, ale už to bylo víc v údolí a usoudili jsme, že rozhledna na Jedlové měla určitě lepší výhled, tak jsme nahoru už nešli. Povídal si s námi jeden trochu silnější pán a vtipkoval, že ano, že ta cesta na Tolštejn je stoupák, že jeho auto mělo co dělat aby to vyjelo. Prošli jsme přes Lesné, kde se zatoulal další psík, ten den už třetí. Došli jsme pod Ptačinec, kde jsme na rozcestí ještě naposledy potkali naše spolupoutníky otce s dcerou a našli si místo na spaní mezi modrou a červenou.

5. den (středa 1.8.)

Pod Ptačincem – Lužická cesta – Chata Luž – Valtersdorf – CZ/D – Dolní Světlá – Krompach – Tisíciletý tis – Hvozd – vyhl. – Hraniční uzávěra – Kammloch – Na Šestce – Sokol – odb. – Petrovice – Pod Loupežnickým vrchem – U Tobiášovy borovice – Krásný důl – Pod Vraními skalami – Horní Sedlo – Vysoká (25km) mapa, gpx

Ráno jsme asi po půl hodině došli k chatě Luž, kde jsme i přes to že bylo devět a otvírali až v 11, dostali kafe (když jsem objednával místo cukru med, pan vedoucí neboli Montérkovej Johny se zeptal jestli do toho chci ještě křen) a chleba se škvarkovou pomazámkou a máčák, což je domácí výborně naložená okurka. Původně jsme měli v plánu jen projít, ale tomuhle se nedalo odolat 🙂

V chatě vedle jsme si koupili mapu pro poslední úsek cesty. Až po několika kilometrech když jsem se do ní podíval a zdála se i lehce jiná než ostatní, jsem zjistil, že je z roku 1997 a tedy už dost neaktuální se svým věkem 21 let, ale nakonec i tak posloužila. Minuli jsme hranice Waltersdorf, prošli Dolní Světlou a byli rádi, že jsme se stavili v chatě Luž, protože nic hezčího už jsme cestou nepotkali. Došli jsme do Krompachu, kde jsme si u hasičské nádrže chvilku odpočinuli, před stoupákem na Hvozd. Asi 300m pod vrcholem se před námi objevila cesta prudká a kamenitá, že jsem to potřeboval okomentovat slovy „to se někdo pos*al“ a na vrchol jsme se jakž takž vyškrábali.

Měli tu krásný výhled, v dálce (asi 30km) jsme viděli Ještěd, měli tu i dobré německé pivo a tak dobrou ledovou kávu, že jsem se nechal zmást a párkrát jí cestou zkusil i já sám, než mě to zase od pití kávy odradilo, protože nikde tak dobrou už neměli.

Přes hraniční uzávěru – Krammloch jsme došli ke Kočičí studánce, kde tekla voda, nalili jsme si do lahve a trochu se umyli a pak došli do Petrovic. Jediná restaurace zde byla zavřená a docházela nám voda, vedro bylo k padnutí a hledali jsme řešení jak vodu získat, ve vesnici nikdo nebyl a tak jsem přemýšlel, že bych zašel do nedalekého Jablonného v Podještědí, trochu jsem kvůli pachu váhal se stopem, ale nakonec jsme usoudili, že nejjednodušší bude poprosit někoho z místních aby nám vodu dolil. No úplně jednoduché to nebylo a zjistili jsme, že někteří lidé se opravdu moc bojí než by otevřeli. Když jsem zaklepal na první dveře, ozval se ženský hysterický hlas, kterému nebylo rozumět a netušil jsem jestli volá, že mám počkat nebo něco jiného. Po druhém zaklepání jsem pochopil, že paní křičí, že nikdo není doma, nebo něco v tom smyslu.

Zkusili jsme obejít Petrovice a u jednoho domku seděla skupinka lidí, paní nám ochotně dolila 4 lahve a chvilku si s námi i s manželem povídali, za což jim moc děkujeme, protože pak ještě dlouho nebyla možnost vodu dolít. Když jsme došli pod Loupežnický vrch, napadla mě výborná myšlenka, vyběhnout si ho i s naloženým batohem což bylo cca 17kg 🙂 jak to dopadlo se můžete podívat zde, byla to taková tečka za prvními 100km.

Prošli jsme kolem Tobiášovy borovice (Obchodník Tobiáš Kunze z Dolního Sedla u borovice o vlásek utekl kulce zlodějů dřeva, která mu jen poškodila klobouk. Jako výraz vděku nechal strom při kácení lesa kolem roku 1800 stát. Na kmen pověsil obrázek svého patrona, svatého Tobiáše, po něž nese borovice jméno) borovice byla z důvodu bezpečnosti poražena a na její místo byla zasazena borovice nová.

Jak se můžete výše dočíst, jednalo se o místo kde nejspíš sídlili loupežníci a příhoda s Tobiášem to navíc potvrzuje. Místo kterým se jde pak dále, je jako určené pro možnost být oloupen v lese loupežníky, po obou stranách skály, není kde se ukrýt a kudy utéct. Na druhou stranu, pokud jste loupežník, je těžké vás zde najít nebo vás zde chytit. Nicméně se jedná o opravdu nádherné skalní útvary.

V Horním Sedle jsme si chvilku odpočinuli a vydali se dál, náročnou trasou, kolem Ostrého vrchu, kde byly opět krásné skalky, spali jsme tentokrát na celkem otevřeném místě pod vrcholem Vysoké, ale bylo to moc hezké a příjemné místo.

6. den (čtvrtek 2.8.)

Vysoká – Bílé kameny – Jitrava – bus – Velký Vápenný – Trávník – Kaple sv. Kryštofa – Křižanské sedlo – Pod Malým Ještědem – Dánské kameny – odb. – Výpřež – Nad Výpřeží – Ještěd – Výpřež – Černá hora – sedlo (22.5km) mapa, gpx

Ráno jsme prošli kolem pískovcových skal Bílé kameny a došli před Jitravu, kde jsme si u benzínové pumpy doplnili vodu. Dnes jsme měli namířeno na Ještěd a plánovali si dát pořádný oběd, na což jsem se po skromném jídle, které jsme cestou jedli hodně těšil. Dnešní cesta byla z větší části dřina s občasnými přestávkami. Čekali jsme, kdy se konečně Ještěd ukáže, ale viděli jsme ho poprvé až pár kilometrů před cílem. Z Výpřeže jsme se vydali po červené do kopce, byl to docela stoupák, ale nakonec jsme se na horu vyškrábali.

Do restaurace jsme přišli špinaví, spocení a určitě jsme nevoněli (tedy alespoň já). Objednali jsme si pivo a hromadu jídla, vč. knedlíků s uzeným a se zelím a jako další jsem se šel opláchnout na záchod a převlíknout tričko abych vypadal aspoň trochu kulturně 🙂 Pořádně jsme se najedli, napsali pár pohledů + pohled pro paní s pánem, kteří nám včera v Petrovicích dolévali vodu.

Odcházeli jsme docela pozdě, vydali se směrem zpět přes Výpřež až na Ptačí kameny.

7. den (pátek 3.8.)

Černá hora – sedlo – Rozsocha – Srní sedlo – Machnín –  Pod Hamrštejnem – Ovčí hora – Dolní Chrastava – Farma Vysoká – Růžek – Pod Lysým vrchem – Pod Vysokým – Albrechtice – bus – Pod Špičákem – Hřebenový buk (25.5km) mapa, gpx

Ráno nás cesta vedla přes Oboru Karlov a došli jsme až na nádraží Machnín, kde končila zelená. Jelikož jsme ale mimořádně šikovní, a umíme číst v mapách, tak jsme došli k asi 500m vzdálené žluté, po které jsme se vydali dál směrem Pod Hamrštejnem. Potkali jsme krásnou říčku. Docela nutně jsme se už potřebovali umýt. Celý týden bylo kolem 30°C a každý den jsme šli náročné a dlouhé trasy, takže je asi jasné jak jsme vypadali 🙂 Chvilku jsme šli kolem břehu a hledali místo, kterým bychom se k říčce dostali a nakonec jsme našli moc hezké, trošku skryté místo. Voda byla chladná, ale po těch vedrech moc příjemná. Po osvěžení a delším odpočinku jsme se vydali na další cestu.

Když jsme procházeli kolem Ovčí hory, vzpomněl jsem na nedávnou Vlčí horu u Krásné Lípy. Došli jsme do Chrastavy, kde jsme si doplnily vodu, chleba, ořechy a sušené ovoce. Sedli jsme si na kávu do dost zvláštního penzionu na náměstí, ale kávovar se jim rozbil, tak jsme si dali aspoň polívku a MALÉ pivo. Malé zdůrazňuji proto, že jsme ho dostali nalité do půllitrových sklenic tak, že byla sklenice plná pěny a čekali jsme, až pěna sesedne a stane se z ní pivo. Já měl odhadem malé pivo, ale druhé bylo spíš mini pivo, ale i přes to pak byla cesta trochu náročnější. Cestou z Chrastavy jsme si natrhali spoustu švestek. Kousek za Chrastavou jsme došli na krásné místo Farma Vysoká, kde jsme si dali oba ledovou kávu, já z důvodu vzpomínky na chutnou kávu na Hvozdu, ale tahle už nebyla tak dobrá.

Od rozcestníku Pod Lysým vrchem jsme šli asfaltkou, která byla lemovaná stromy a vlastně po ní vůbec auta nejezdila. Po chvilce nás předjel pán na skůtru ve zvláštním sedu a po chvilce když jsme došli k rozcestníku Pod Vysokým jsme ho potkali na odpočívadle, kde kouřil a pil limonádu. Po chvilce se sebral, nasedl na skůtr a odjel zase zpět.

Došli jsme už později večer pod Špičák, kde jsme se vydali k Hřebenovému Buku po naučné stezce, kde byla zase spousta skalek.

8. den (sobota 4.8.)

Hřebenový buk – Skalní hrad – Oldřichovské sedlo – Poledník – Bílá kuchyně – rozc. – Olivetská hora – Pod Olivetskou horou – Za přehradou – rozc. – Gregorův kříž -Nová Louka – Blatný rybník – Pod Kristiánovem – Kristiánov – Rozmezí – Čihadla – U Knejpy – Na Knejpě – Pod Jizerou – Smědava – Černá Smědá (25km) mapa, gpx

Snídani jsme si dali na Skalním Hradě. Krásné místo, i když jeden z výhledů byl do Polska na elektrárnu. Šli jsme dále krásnou naučnou stezkou bukovým lesem, viděli jsme různé skalní útvary a dočetli se, že jediné co chrání les před těžbou, je jeho náročný terén. Došli jsme do Oldřichovského sedla, kde měla být hospůdka, ale ta otvírala až za několik hodin, tak jsme šli rovnou dál. Navrhoval jsem jednodušší cestu po cyklotrase s menším převýšením (přiznávám, že už jsem byl dost unavený), ale byl jsem přehlasován a vydali jsme se po celkem dost náročné, ale krásné hřebenovce.

Po poledni jsme došli na Novou Louku, kde jsme si v loveckém zámečku dali chleba se sádlem, polívku a nakonec i domácí borůvkové knedlíky. Když jsme asi po dvou hodinách odcházeli, bylo kolem nás mraky lidí. Bylo jasné, že do 5km už zase nikoho nepotkáme, a že jsou to hosté ze zámečku, ale ukázalo se, že stačilo ujít jen 500m k rybníčku a dál už jsme šli zase sami. Ještě jsme ale využili potůčku, který vtékal do Blatného rybníku na úžasné osvěžení. Zašli jsme jen kousek za zatáčku aby na nás nikdo moc neviděl a úžívali jsme si chladné vody.

V Kristiánově jsme potkali holku, která se vydala z nedaleké vesnice na procházku, ale nějak se jí zamotala orientace a skončila právě tady. Měla vybitý mobil a hrubou představu, kde asi je, ale nedělalo jí to žádné starosti. Poradili jsme jí jak se dostat zpátky (snad se jí to povedlo) a šli jsme dále a došli jsme na Rozmezí, kde jsme poprvé za celou cestu překračovali výškový bod 1000m.n.m. Prošli jsme kolem místa, které se jmenuje na Knejpě, kde právě zavíralo občerstvení a potkali jsme kluka se psem a velkým báglem. Měl namířeno na Jizeru, kde chtěl přespat v přístřešku, který tam údajně je. My jsme ale šli dál až na Smědavu, kde už jsem byl opravdu hodně unavený a potřeboval jsem chvilku oddychu. Po odpočinku jsme šli ještě asi jeden a půl kilometru, kde jsme našli místo na přespání.

9. den (neděle 5.7.)

Černá Smědá – Předěl – Pytlácké kameny – Lasičí cesta – Jizerka – Pod Bukovcem – Nad Jizerskými prahy – Údolí Jizery – Martinské údolí – Harrachov – žst. – U Diany – Harrachov – kemp – Mumlavský vodopád – Krakonošova snídaně – rozc. (28.5km) mapa, gpx

Brzy ráno jsme došli na Předěl, kde jsme potkali starší dvojici. Chvilku jsme se zapovídali a zjistili, že dříve taky rádi jezdili do přírody a pán ještě jezdí do dnes. Chvilku jsme si odpočinuli na rozcestí pod Pytláckými kameny. Sestup byl náročný a cestou jsme sbírali borůvky. Došli jsme na Jizerku, kde jsme si dali polívku. Po krátkém posezení a odpočinku jsme se vydali dál přes Jizerku a za parkovištěm jsme odbočili doleva po červené, která šla po chvilce náročným terénem z kopce. Směřovali jsme na Harrachov a vedle silnice tekla říčka, což byla Jizera. Ze silnice jsme sešli vyšlapanou cestičkou až k Jizeře a užili jsme si klid u řeky a příjemné koupání.

Do Harrachova jsme dorazili kolem čtvrté, koukali jsme a nechápali, jak někdo může skákat z takových velkých věcí, jako jsou skokanské můstky. Zjistili jsme, že mají otevřený obchod Norma (trošku návrat do reality všedního života) a tak jsem se vydal na doplnění zásob a pak se vrátil do restaurace La Torretta, kde jsme si dali rajčatovou polívku. Servírka asi moc netušila co si o nás myslet a kam nás zařadit a celou dobu se na nás koukala dost zvláštně (vlastně se ani moc nedivím 🙂 )

Došli jsme k Mumlavskému vodopádu, což je jeden z nejhezčích a největších vodopádů v ČR. Kousek dál jsme se dočetli, že v řece se vytvářejí obří hrnce, což je vymletá díra, která vznikne z malého otvůrku a po staletích se vymele do několika metrové hloubky, což v létě láká turisty ke koupání a opravdu se to zdá velice lákavé, akorát že vylézt z něj, je někdy bez cizí pomoci nemožné.

No a proto, že jsme si dnes naordinovali klidný den, tak jsme ušli zatím nejdelší úsek a došli jsme až ke Krakonošově snídani, kde jsme si udělali večeři. Protože jsme měli čerstvý nákup vč. vajíček, tak jsme si je umíchali a moc dobře se najedli 🙂

10. den (pondělí 6.7.)

Krakonošova snídaně – rozc. – Vosecká bouda – Svinské kameny – CZ/PL – Pod Smělcem CZ/PL – Mužské kameny – Dívčí kameny – Petrova bouda – Špindlerovka – Pod malým šišákem – Polední kameny – Obří sedlo – Sněžka – Růžová hora – Růžohorky – Pod Větrníkem – Pec pod Sněžkou – bus (29km) mapa, gpx

Vzhledem k tomu, že Krakonošova snídaně už je ve výšce přes 1000m.n.m. a neměli jsme s sebou spacáky, tak nám proti zimě nepomohlo ani oblečení se do všeho co jsme měli s sebou a dokonce nepomohlo ani přikrytí prasklou a tenoučnou hamakou.

Plánovali jsme brzký výstup, tak jsme nařídili budíka na půl třetí a ve tři ráno už jsme byli na cestě. Byla úplná tma a jen občas prosvítal měsíc, který nám slabě svítil na cestu. Kousek nad Krakonošovou snídaní jsme našli přístřešek, který by se hodil na přespání, ale ten možná až příště. Po tmě jsme došli k Vosecké boudě a na obzoru už byl vidět náznak svítání. Než jsme došli na Svinské kameny – CZ/PL, tak už bylo vidět bez baterky, ale svět byl stále spíše ještě černobílý. Minuli jsme odbočku na Pramen Labe a spěchali na vrcholy abychom stihli východ slunce. Šli jsme jeden kopec za druhým a vždy se za ním objevil další a další, který nám zakrýval výhled na východ slunce. K vysílači Sněžné jámy, jsme dorazili v posledních sekundách před východem. Než jsme se nadáli, byl vidět první záblesk slunce a po pár minutách už bylo venku celé.

Zmrzlí jsme se schovali na závětrnou stranu za kameny a dali si horký čaj a snídani. Zdálo se, že už budeme chodit jen nabalení a nikdy už se neohřejeme 🙂

Dále jsme šli podél prudkých skalních stěn, které šli strmě dolů. Byly zde krásné výhledy na Sněžné jámy. Přešli jsme Velký Šišák a Pod Smělcem jsme uviděli přístřešek. Protože nebyl zamčený, chtěl jsem se podívat dovnitř, ale dveře se nedaly otevřít. Zjistili jsme, že tam někdo spí, tak už jsme se dál o otevření nepokoušeli a protože přeci jen začalo být teplo převlékli jsme se do kraťasů a triček. Dále jsme cestou minuli Mužské kameny a pak i Dívčí kameny, kde už nás začali předbíhat první polští turisti a já prohrál sázku, že se první lidi potkáme nejdřív v deset, bylo totiž ještě před osmou. V 8:15 jsme dorazili ke Špindlerově boudě, kde nás zachránilo kafe a horká čokoláda. Servírka byla milá a přes to, že měli snídaně a kuchyně byla zavřená, tak nás ochotně obsloužila.

Po krátké pauze jsme se vydali pod Malý Šišák (sice se jmenuje Malý, ale sahá do výšky 1440m.n.m) a došli jsme až na Polední kameny, kde jsme si nejen my dali oběd. Hromada lidí už tady dávala vědět, že na Sněžce budou návaly lidí, nicméně realita na Sněžce byla ještě horší, než se mohlo zdát. Cestou byla hromada krásných výhledů, a to už jsme se po několika hodinách blížili pod Sněžku. Napadl mě výborný nápad, poslední úsek na Sněžku (asi 1.4km) s plným batohem a po 230km vyběhnout, jak to dopadlo můžete vidět zde. Stoupání bylo náročné, nahoru i dolů se hrnuly proudy lidí. Po vyběhnutí do cíle jsem se nestačil divit kolik je tu lidí. Chvilku jsem se vydýchával. Když už jsme se po pár minutách chystali sejít ze Sněžky, tak se mi zamotala hlava a musel jsem si ještě na pár minut lehnout a trochu se nadopovat hroznovým cukrem, který jsem včera naštěstí koupil.

Zpět jsme šli po žluté pod lanovkou a vydali jsme se do Pece pod Sněžkou, odkud jsme se chystali jet autobusem domů. Cestou jsme se ještě stavili v boudě Růžohorky, kde jsme si dali na posilněnou každý porci borůvkových knedlíků. Po té jsme se vydali hodně náročným terénem z kopce do pece.

Ačkoli byl celý týden slunečný a horký, tak se nám podařilo spálit se, až tento poslední den, kdy jsme si neuvědomovali, že nejdeme lesem, ale celý den jen na sluníčku a navíc ještě ve vyšší poloze. Poučení pro příště, určitě se dobře mazat.

Bylo nám líto, že letošní cesta kolem hranic končí a přiznávám, že to bylo hodně náročné, ale moc krásné. Těšíme se opět na další rok 🙂

mapa 1. část, mapa 2. část, gpx 1. část, gpx 2. část